Teleti pass

V 17:15 jsme dorazili všichni na vrcholu přechodu, ale nemáme energii ani vůli oslavovat. Pivo musí počkat. Následuje jen rychlý sestup ze 4000 metrů co nejníže to půjde. Skalnatou sutinou, na které je zmrzlá vrstva sněhu, člověk neví, kam šlape, nohy neslouží a mozek se přepne na autopilot. Po 20–30 minutách strmého sestupu si konečně sedáme do zelené trávy, Fifťo začíná projevovat známky života, na naše otázky reaguje pouze v binární opozici Ano-Ne, na celé věty se ještě necítí. Ceco otevírá plechovku piva, s kterou ho každý posílá do prdele, a tak ji vypije sám. Těžký život alkoholika v horách.

Letmý pohled do map nám bere poslední kapky optimismu - Sirota kemp je v nedohlednu. Jelikož nám zbývá zhruba hodina denního světla a před sebou máme ještě 12 km, tedy DVANÁCT kilometrů do Sirota kempu, všichni nějak tušíme, že jsme si zadělali na slušný problém. Ceco neztrácí díky pivu dobrou náladu, ale Fifťo ho v pravidelných intervalech posílá do prdele. Že by Jing Jang? Těžko říct.

Během 8km sestupného pochodu prudkým kopcem přicházíme na několik plánů záchrany – každý vychází z myšlenky najít někoho na koni nebo v autě, kdo nás odveze do nejbližšího kempu. Podle mapy (díky mapy.cz) by se pod kopcem u řeky měl nacházet kemp, podle mapy tam je dokonce cesta, takže šance na koně nebo auto jsou vysoké. Teoreticky. Ceco proto přechází na vyšší rychlost, aby na zbytek skupiny počkal u cesty, kde se pokusí sehnat nějaký povoz. Po cestě mu zkříží trasu stádo divokých krav. Některým se zřejmě nelíbí jeho pohled, a tak ho začnou honit po louce, až se mu nakonec podaří ztratit v lesíku.

Slunce už dávno zapadlo a nezbývá nic jiného, než si v tom lesnatém a prudkém terénu svítit baterkou v mobilu. Proč by si ten “zkušený horal” nosil s sebou čelovku? Nejspíš jen na parádu. Nadšení z vidiny blízkého kempu pod kopcem se však záhy rozplyne jako prd ve větru. Po sestupu na daném místě není nic, jen zaplavený kus louky. Není tam ani živá duše a podle nových predikcí map se nejbližší kemp nachází 4,5 km proti proudu řeky. Původní kemp, ve kterém máme zajištěné ubytování, je 8 km daleko. Je to zoufalá situace.

Je něco po deváté večer, když se z lesa vynoří dva svítící mobily. Marek a Fifťo dorazí celkem rychle, načež jim Ceco oznamuje: “Sorry jako, žádný kemp tu není”. Nezbývá nic jiného, než se vydat podél řeky a doufat v zázrak. Ten přichází po 200 m, kde je cesta přerušena horskou divokou řekou a my se díváme na zničený most přes řeku, jehož překonání by znamenalo utonutí nebo v „lepším“ případě jen života ohrožující podchlazení. V našich tvářích se postupně vystřídá pocit zoufalství, bezmoci a naprosté rezignace. Ceco, autor tohoto precizně naplánovaného výletu (ehm), však neztrácí hlavu a vydává se podél rozbouřené řeky. Po zhruba 50 m nachází provizorní most (rozumějte: dva stromy svázané k sobě). Zbytek posádky sice odmítá tento život ohrožující manévr, ale jednoduše není na výběr, a tak se rozestoupíme tak, abychom si dokázali pomoct. Přechod přes „most“ připomíná scény z hry Tomb Raider, kde Lara Croft (Angelina Jolie) překonává obdobné překážky, na rozdíl od ní však nemáme tři životy v záloze. Vyhecovaná atmosféra se trochu uklidňuje, když všichni překonáváme řeku a v dálce vidíme světla a slyšíme lidi.

Sirota kemp failure

Rusky mluvící trampové nám oznamují, že musíme jít další 4 km podél řeky, velká část cesty je zatopená, auta nejedou a pro koně je už tma. Do původního Sirota kempu nemáme šanci dorazit a musíme se spokojit s prvním kempem po cestě. Promrzlý, ano – v lesích ve výšce 3000 m nad mořem je zima, navíc s promočenýma nohama přicházíme do kempu těsně před 22:30. Mírně ospalý pán nás ukládá do jurty, rozdává nám spacáky a oznamuje, že snídaně jsou v 8 hodin ráno. Uléháme ke spánku, ale zasloužený odpočinek a spánek nepřichází – adrenalin v těle působí víc jako čára kokainu, která vás drží ve střehu celou další noc. Too much of everything.

Ráno nás budí hlasy lidí v kempu, kteří se chystají na další trek. Rozehřátý spacák se těžko opouští, vyhrává však základní fyziologická potřeba nad marnivým odpočinkem. Marek se zdá být jen tak-tak okay, ale Fifťo je úplně KO — je vyklepaný a vypadá jakoby se mu po tváři přeběhli místní divocí koně (ach ti vegani). Oznamuje nám, že uvažuje o předčasném ukončení treku a návratu do Karakolu, kam se dá dostat autem. Po včerejšku se mu nikdo nediví, dokonce se to obejde i bez uštěpačných poznámek. Následuje vydatná a luxusní snídaně, trůnění v lese a balení batohu před trekem. Čeká nás 24 km s výstupem asi 1600 výškových metrů, abychom se dostali do 4000 m nad mořem.

Doporučení vyrazit před 9. hodinou, se kvůli Fifťovu batohu opět nestíhá – ten chlapec je horší jak ženská, třikrát vybalit a třikrát zabalit batoh je prostě nevyhnutelný ranní rituál. Vyrážíme kolem 9:30 a evidentně Fifťovo ego je silnější než svaly, takže nakonec pokračuje s námi. Jiiihaaa.

Po překonání řeky sestupujeme prudkým terénem do kempu Sirota (kde jsme měli původně přespat), 500 výškových metrů na 2,5 km láme Markovo a Fifťovo odhodlání pokračovat dál. V kempu Sirota začínají stávkovat a oba dva odmítají pokračovat dál.

Následuje ostrá výměna názorů, kterou pochopili všichni mezinárodní návštěvníci kempu. Aby bylo jasné, kemp Sirota leží uprostřed ničeho – uprostřed lesa, kde není ani trochu co dělat. Těžko tu lze vydržet hodinu, nemluvě o celém dni. Ceco nakonec odmítá trávit celý den ležením ve stanu a koukáním do nicoty, a tak pokračuje sám. Zbytek skupiny počká v obci Altyn Arasan. Těsně před 11. hodinou vyráží tedy Ceco sám, zatímco Marek a Fifťa zůstávají v kempu, aby si dali do kupy svá zlomená ega.