Cesta k jezeru Song-Kul
Další ráno máme před sebou nenáročný 14km trek směrem dolů do městečka Ak-Suu, loučíme se s místními, děláme poslední fotky a tiše mizíme z vesnice. Trek je po předchozích dnech docela nuda, kráčíme beze slov, každý se svými myšlenkami a po zhruba 3 hodinách přicházíme k hranicím vesnice a začínáme chytat signál, sláva, konečně civilizace. Další plán má sice trhliny, ale improvizaci se meze nekladou a hlavně, Ceco se rád učí ze svých chyb. Několik taxikářů se nás snaží zlanařit a za cestu do Karakolu chtějí 7000 somů, nakonec volíme místní autentický bus za 50 somů.
Řidič autobusu nás vysadí blízko naší oblíbené restaurace Lighthouse,kde si dáváme jídlo a ladíme plán. Tady je třeba podotknout, že nastává totální improvizace v plánování další části našeho kyrgyzského dobrodružství. A tak se po 5 pivech necháváme odvést na stanoviště maršrutek, kde s ohledem na pozdní čas zůstává už jen jedna, poslední. Naštěstí se nám podaří uplatit řidiče, aby našel jedno až dvě místa navíc v už tak přeplněném vanu. Vzápětí však musíme uplatit i místní policii, aby zavřeli oči nad tím, že porušujeme všechna zdejší bezpečnostní pravidla.
Podle Google map se vylodíme ve městě Bokonbayevo, perlou jižní oblasti pod Issyk Kul. Bohužel, chyba lávky. V té vesnici není nic, bělocha tam viděli maximálně v televizi, vypadá to tam jako v Březně v roce 1973. Omylem se připleteme na místní svatbu, uděláme pár fotek s novomanžely, vypijeme pár panáků domácí pálenky na povzbuzení před vyjednáváním řidiče a auta na zítřejší výlet k jezeru Song Kul Lake. Vyjednávání je nelítostné, ale nenechali jsme se oškubat a z původních 18 000 somů jsme cenu ukecali na 8000 plus oběd za celodenní výlet. Takže vyčistit zuby, vyprázdnit střeva a spát.
Ráno nás čeká David Hasselhoff se svým Knight Riderem. Cesta k Sonkolu je rozmanitá a vede podél jezera Issyk Kul. Asfaltový povrch cesty se často střídá s prašným, kamenitým a polorozpadlým terénem. Kolem pobřeží se ční kdysi honosné hotely, které jsou jakousi zašlou připomínkou velkolepých komunistických plánů, jež skončily, jakmile po pádu Sovětského svazu došly peníze. Z letargie nás probere až odbočka u města Balykchy. Krajina se radikálně mění a z vyprahlé pouště jako z filmu Marťan se dostáváme do zelené kvetoucí oázy, kterou lemuje řeka Chu. Následuje povinná čůrací pauza u jezera Orto-Tokoy s výkladem historie naším řidičem. Kvůli suchu a vybudovaným hrázím na ruském území je jezero asi 5 metrů pod obvyklou hladinou, což ovlivňuje velkou mírou život v regionu, který je na této vodě závislý. Rusové no, co víc dodat. U městečka Keng-Suu končí poslední náznaky asfaltové cesty a začíná prašné a kamenité peklíčko, které se s námi táhne až k jezeru na náhorní plošině.
Krajina je opět jako z Pána prstenů, jen s kopci pokrytými čerstvou zelenou trávou, bez stromů, bez skal – jen hedvábné přikrývka, kam až člověk dohlédne. Scenérie se nám vryje do mozku a my si krátíme čas klábosením o ideální délce orálního sexu. Stoupáme z 2200 m.n.m. do 3500 m prudkou cestou a David s Knight Riderem má co dělat, aby udržel auto na kamenité cestě na úpatí svahu kopce. Někde okolo 3300 m překonáváme polární čáru, teplota rapidně klesá a náš řidič si žádá několik fotek se sněhem, protože ho už dlouhé roky neviděl a zřejmě už ani neuvidí.
Po další půlhodině se konečně dostáváme na vrchol, kde nás čeká náhorní plošina a obrovské nekonečné zelené louky se stády krav a s několika jurtami. Offroadovým stylem se řítíme k jezeru, kde se nachází pomyslné městečko této oblasti – pomyslné znamená, že tam je na místo tří jurt až deset jurt. Jezero je obrovské, modré, krásné, ale nudné. Obrovská hejna komárů znemožňují focení, a tak se přesouváme do jedné z jurt, kde nás čeká opravdu královský oběd. Místní teta se o nás stará jako o své vlastní a my tak trochu chápeme proč. Vzápětí nám nabízí za ženu svou dceru — milá slečna, ale podle našeho vkusu docela zarostlá. Nabídka je lákavá, ale kopce a koně se samy nezdokumentují, takže slušně poděkujeme, zaplatíme a zapneme dron, který konečně může létat i dál než 30 m (díky Elone).
Po 30 minutách a 50 štípancích usuzujeme, že je čas jít do prdele, fakt nevím, co bychom tam dělali celý den, jak nám všude radili, a tak David Hasselhoff zkontroluje ještě naposledy brzdy na Knight Riderovi, pořídíme si poslední rozlučkovou fotku, kdybychom se náhodou zabili, a adié Cesta zpět, dolů hornatým terénem nám nic nedaruje, chytáme upadlou přední nápravu na autě a v nejbližší vesnici musíme zastavit v servisu (I am sorry David}. Není nic, co by trochu izolepy a svařování nespravilo a po půl hodině s místním fachmanem se vydáme dál směrem k Balykchy, kam dorazíme těsně před setměním a vydatným deštěm.
Balykchy a návrat do Biškeku
Pocity z tohoto města jsou velmi smíšené, cítil jsem se tam jako v devadesátkách v Hriňové, když jsem měl 7 let. Flashbacky nás pronásledují celý večer, hlavně z toho, ŽE TU SAKRA NIKDE NEMAJÍ PIVO. Po večeři si slibujeme, že si to vynahradíme v hlavním městě Biškeku, kam vyrážíme hned ráno.
Na místo turistického panoramatického vlaku, kterého je plný Instagram a jezdí jednou denně v 15 hodin, volíme klasickou maršrutku a za dvě hodiny vystupujeme v hlavním městě. Promočení, smradlaví a špinaví usedáme v první putyce, kde výčepní s pivy v ruce létá jako hadr na holi. Celý den se nese v pohodové atmosféře – procházky, piva, památky (nic, co byste nenašli na Googlu) a my sumarizujeme, socializujeme se, plánujeme a neustále se každých 15 metrů zamilováváme. Kyrgyzské ženy jsou opravdu nádherné. Bohužel, na nějaká seriózní seznamování nezbývá čas, energie a absence znalosti azbuky tomu také neprospívá. Nuže, nezbývá nic jiného, než si dát 75. pivo a slíbit si, že se ještě jednou vrátíme.
