Cecov Point of view (úhel pohledu)

Jezero Ala-Kul

Výstup k jezeru Ala-Kul a přechod přes Ala-Kul Pass do Altyn Arashan

Výšlap k jezeru Ala-Kul a Ala-Kul Pass je sakra zrádný. Z kempu Sirota začíná pochod pozvolna, člověk zvládne vyjít většinu kopce za necelých 90 minut, tempo ho uchlácholí a získá tak pocit jistoty, že to zvládne bez problémů. Skutečné peklo však začíná 350–400 m pod vrcholem u jezera Ala-Kul. Čeká na mě prudký, opravdu strmý výstup, kráčím úzkou cestičkou v sutině, terén je nestabilní a podkluzuje, vzduch je značně řídký, takže se mně dýchá velmi špatně, každých 1,5–2 metry člověk musí odpočívat. Není si kde sednout, o co se opřít. Počasí se mění každých 5 minut, silný nárazový vítr střídá ostré slunce a déšť. Zdolat těchto 400 výškových metrů zabere více než hodinu a půl a připraví mě o zbylé odhodlání pokračovat.

Nakonec jsem ale tyto nelítostné podmínky překonal a za odměnu mě na vrcholu hory čekalo to nejkrásnější a nejčistší jezero plné duhových a tyrkysových odlesků, jaké jsem kdy viděl (Tatry se můžou jít bodnout). Zbarvení jezera spolu s pociťovanou euforií se mně vryje do mozku stejně jako jizva do prdele chovného býka, je to prostě nádhera. Nezbývá nic jiného než otevřít pivo, vychutnat si 10 min okolního ticha a nechat se okouzlit atmosférou — enjoy the moment.

Ala-Kul Pass

Po rozjímání nad životem a dopití piva vím, že musím vyrazit dál. Čas pokročil a mě čeká Ala-Kul passpřechod čtyřtisícovkou, který nebude zadarmo. Cesta vede podél jezera a ubíhá opravdu pozvolna. Vždy, když je mně těžko, se podívám na výhled a hned se mně uleví. Takové fetování přírody. Asi 400–500 m od vrcholu se cestička stočí od jezera a začne nabírat 35% stoupání. Aby bylo jasno, není tam žádná pěšina, žádná cesta, žádné značky, jen štěrkopísek z rozpadlých skal a náznak přechodu někde v dálce. Počasí je úplně super, ehm, no posuďte sami: slunce se střídá s deštěm každých 30 sekund, dýchání je jako u orálního sexu, jemná dezorientace a vtíravé myšlenky o vlastní existenci a životě jsou těmi „nejlepšími“ společníky. Několik turistek putujících opačným směrem mně naznačuje, co mě čeká. Já jim svou lámanou španělštinou děkuji, že mě zbavily posledního odhodlání žít. Ach ty ženy.

Ala-Kul pass mně dává zabrat, ale překonávám ho asi kolem 16:30, návrat do kempu stihnu v pohodě do19. hodiny, a tak přepnu do pohodovýho tempa. Před tím, než vyrazím dolů, stihnu ještě několik videí a selfie fotek, protože jsem na vrcholu sám. Dolů to pekelně klouže a já začínám pomalu chápat, o čem mluvily ty Španělky.

Asi po 500 metrech, kam jsem doklouzal asi po půl hodině, mě zastavuje pán z kempu Keldike Yurt, dáme si spolu čaj a oba se tváříme, že si rozumíme a víme, co kdo říká. Ukazuji mu, kam mířím, a on, že „hm hm, měl bys sis pohnout mladíku“, a zcela nechápe můj klid. Rozloučíme se a já nabírám kurz k Altyn-Arashan. Asi 8km cesta svahem dolů z kopce se odráží na mým zadku a já se po hodině cítím jako čerstvě nastoupený vězeň v nápravném zařízení. Každý krok je cítit, na nohách i na zadku, a energií nepřidává ani brodění horským potokem. Znovu mě zaskočí přírodní okolnosti, když chybí přes řeku most a na dohled není ani žádný brod. Musím tak skákat po kamenech jako Spiderman. Ale zázračně (a výjimečně) procházím se suchýma nohama. Jelikož zásoby jídla a vody jsem spotřeboval hned u jezera, aby se mi snáze šplhalo, začínám mít hlad a žízeň. Naštěstí mě pod kopcem zastavuje asi 9letý kluk, zda nechci odvézt na koni, neváhám a poslední 3 km do vesnice si užívám na hřbetě majestátního hřebce. Byla to naprosto skvělá tečka na závěr.

Altyn-Arashan

V údolí se nachází několik kempů, stanů, různých rodin, 3–4 zděná obydlí, dokonce horké prameny. Po 30–40 minutách hledání nacházím svůj kemp Bulak Say, kde mi babička okamžitě vaří večeři, čaj a ukládá mě do jurty, ve které na mně čekala poslední postel. Good night and good job. Za 11 hodin jsem tak ušel 24 km a vystoupal 3200 výškových metrů (1600 nahoru a 1600 dolů). To nejtěžší mám za sebou. Moje váha se za dva dny snížila o 5 kg. Na chvíli si tak užiji vyrýsovaný pekáč buchet.

Další ráno mě budí lidé z jurty, kteří se připravují na svou část treku. Já po snídani volím alternativu v podobě drinking day, a tak už před obědem mám za sebou 3 piva a z deliria mě probouzí jen přichystaný oběd. Celý den se nese ve znamení piva, odpočinku, sraní v lese, jízdy na koni a čekání na ty dva opičáky, na které přechod pohoří teprve čekal. Rád bych napsal něco smysluplného, ale opil jsem se už před obědem a vystřízlivěl až poté, co dorazili kluci krátce před 19. hodinou. Následovala večeře, další piva a zasloužený spánek.