Cebu
Po pár dnech na Palawanu se vypravujeme ještě dál do jedné z nejrozvinutějších filipínských provincií, do CEBU, přesněji do oblasti Kawasan. Adrenalinoví nadšenci ho mají v hledáčku díky nejlepším podmínkám pro potápění, plavání se žraloky, my ale máme v plánu ještě větší pecku. DÍKY CECO.
Nejprve ale musíme otírat poslintané a dopocené trička při přesunu do Puerto Princess. Naše konto skvělých nápadů se pyšní dalším přírůstkem a my v domněnce super řešení proklínáme řidiče sebevraha v privátním mikrobusu. Čert ber pár ušetřených eur, v tu chvíli bychom zaplatili i milion jen aby sešlápl nohu z plynu na cestě přes útes bez svodidel. Sedmihodinová suicide cesta uběhla přesně tak, jak zvyknou sedm hodinové cesty, v nacpaném mikrobusu, kde každou zatáčku dupete na imaginární brzdu spolu s řidičem v naději, že vás nevysype jako kus hnoje někde u cesty, prostě dlouho a únavně. Před ranním letem, se složíme v guesthouse, par metrů od letiště a už jen pivo a spát.
Kawasan Falls
Jeden z highlightů celé dovolené byl tzn. canyoneering v džungli. Dostat se k této parádě se nám už začínalo zdát nemožné. Propocené trencle ze včerejšího mikrobusu ještě nevyschly, a tak při dalším přesunu volíme klasický autobus. Porod nastává, když zjišťujeme, jak funguje filipínský autobusový řád – řečeno vznešeně slovníkem Evropana. Nekonečnou řadu předbíháme téměř o půlku (Díky Bohu, že se nad tlupou bělochů slitovali), a přesto 3,5 hodiny nechápavě přihlížíme na přijíždějící a odjíždějící autobusy bez jakékoli logiky. Když nás náhodou jako světlo na konci tunelu oslní nápis Moalboal na jednom z autobusů, který měl jako jeden z mála klimatizaci, zjišťujeme, že to je jen další nepovedený vtípek. Ne ne milý smrtelníku, jen hezky trp… honí se nám myšlenky hlavou při zavírajících se dveřích před nosem.
Po další hodině jsme se už nekompromisně natlačili do jiného busu, kde se na sedačce pro dva tlačíme 4 a někteří i pět. Dokud se ti na kolínku vrtí mladá Filipínka, nenamítáš, V momentě, kdy tě z každé strany přicvaknou štěrbaví smradlaví rybáři, boří se nejen hranice komfortu ale i samotného přežití. Neuvěřitelných 40 kilometrů za ještě neuvěřitelnější 4 hodiny ve 100% vlhkosti, smradu a 35 stupních Celsia – to je, milý deníčku, vzpomínka, kterou už z hlavy nevypotíme.
Canyoneering
Další skvělý zážitek, stál i za tu strastiplnou 3 hodinovou cestu v přeplněném autobuse, kdy jsme se mačkali v nelidských podmínkách s dalšími Filipínci. V organizovaném dobrodružství, nazývaném canyoneering, vás odvezou do džungle, kde absolvujete instruktáž, obdržíte helmy, vesty a GO! Náš trip začínal u vyvěrajícího pramene uprostřed džungle a my jsme se postupně brodili strmým údolím podél břehu nějaké řeky. Po cestě přelézáte skály, větve, lámete se či plavete v průzračných jezírkách.
Avšak největší zážitek, který v nás rezonoval hodně dlouho, byly skoky z vodopádů. Naše výprava jich měla celkem šest, a to ze 4 m, 7 m, 8 m, 10 m, 12 m a 15 metrů. Nebudeme lhát, že to je místy trochu nebezpečné, zejména když při nižší hladině vody dopadneš a nohama cítíš dno. Ale o tom je adrenalin – když překonáš první závrať, rozlije se ti po těle jako dávka pořádného kolumbijského kokainu, a potom ani štípanec do zadku ze sedmi metrů tak nebolí (že Mařenko?).
Na velikosti přece jen záleží. Z 15 metrů přímo do vodopádu.
Zážitek z celého dne nám kazí už jen poslední vodopád, ke kterému se dá dostat snadnou chůzí z nedalekého parkoviště. Na místě na nás čekala asi taková masovka, jako když jsou v Tescu v akci vejce.
Lidi nelidi, fotka se sama neudělá, tak šup do vody!
Jak se vracíme k ubytování, skromně všichni naložení v jednom tuk-tuku, pomalu se nám vyplavuje adrenalin z krve a všichni okamžitě usínáme na nedaleké pláži, netušíc, že nás čeká největší fail za celé dva měsíce, co jsme na cestách. Ty tři ušetřené eura za to bohužel nestály.
